|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Jedu autobusem, který je přeplněn cestujícími. Z nějakého důvodu nemůžeme dorazit do cílové stanice. Cesta trvá neúnosně dlouho, i když jsme na jednom malém polynéském ostrově. Navíc je deštivo a mlhavo. Slunce není na obloze vůbec vidět, neboť je zakryto velkými bílými mraky. A tak nám dochází trpělivost, protože tohle cestování je již neúnosné. Stále cestujeme chaoticky, dokonce vidíme na silnici zmoklé dívky, které jsou oblečené do zimních svetrů.
Začíná slovní přestřelka mezi námi cestujícími a řidičem autobusu. Chceme ven, raději jít pěšky, ale pan řidič nás nepustí. Dokonce na nás hlasitě řve. Podle něho jsme prý podřadní a méněcenní. A proto dochází k „menší revoluci,“ neboť je sjednocený dav mnohem silnější než jednotlivec. Konečně se autobusové dveře otevírají! Teprve zjišťujeme, že máme blízko do svého společného cíle. Stačí jít pěšky a obdivovat krásy přírody polynéského ostrova.
Václav Kovalčík
|
|
|
