|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Cestuji vlakem směrem do Ruska. Jsem v jednom kupé, kde plátna sebou rytmicky mávají. V každém rohu je jedna díra, přesto plátna vlají dál. Jedna švadlena se snaží o marný pokus. Chce zašít díry na plátnech. Do hry se zapojuji též, aby cesta rychleji uběhla.
Náhle mám strach z ukrajinského území, kterým je třeba bez úhony a šrámů projet. Blížíme se k ukrajinským hranicím, ale nemůžeme je najít. Bloudíme v představách. Už abychom byli v Rusku, ale ne a ne se dostat do stanoveného cíle. Vlak staví v jedné stanici bez názvu. Přemýšlím, zda by nebylo vhodné přestoupit do jiného spoje.
Ukrajinské území stále bývá před námi. Do Ruska se nemůžeme dostat. Nějaká neznámá síla nás nutí setrvávat na pofiderním nádraží. Hlavně, že plátna mávají bez omezení dál. Ukrajina existuje, vlastně neexistuje. Něco nás nutí neustále bloudit. Není jiná možnost než se podřídit mávajícím plátnům – znovu usednout do původního vlaku a čekat třeba až do svého skonání.
Václav Kovalčík
|
|
|
