|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Současný režim hází zakládajícím rodinám klacky pod nohy. Ani vysokoškoláci nemají růžovou budoucnost. Buď zůstanou ve své rodné zemi, anebo odejdou do zahraničí, aby zde zkusili štěstí. A proto zoufalá demografie jde ruku v ruce se zoufalým hospodařením a sociální oblastí. Bude se rodit míň a míň dětí, protože mít vlastní rodinu se bohužel trestá. Stejně tak v zaměstnání dochází k odmítání a hanobení lidství – konkrétně rodiny jako základu státu. Kapitalismus teprve pozná, že se blíží konečná, neboť mnoho biliónů státního majetku se rozkradlo, státní dluh stále roste výrazným tempem dokonce po sekundách. To máme perspektivu, když se nám západ směje – Slovan = v tomto případě otrok. Čím dál víc lidí řeší své finanční a existenční problémy sebevraždou! Něco není v tomhle státě v pořádku.
Žije se způsobem „tady a teď,“ na budoucnost téhle republiky se z vysoka kašle ve vysokých politických kruzích. Pak se jednoho dne ocitneme v okupaci pod Islámským státem – nebude pomoci ani křesťanům, ani umírněným a zarytým ateistům! Platí tedy známý výrok o národě, který si prožije znovu své tragické a smutné dějiny.
A teď k nenáviděnému socialismu. Lidé často diskutují, že se stát v daném zřízení postaral o to, aby měl obyčejný člověk materiální a pracovní zázemí. Mohl tedy bezpečně založit rodinu. Mohl žít samostudiem, sportem, prostě zájmovými činnostmi. Bylo tak mnoho výhod, neboť se slušní lidé mohli sebe-realizovat. K nevýhodám patřily fronty na elektroniku, na tropické ovoce atd.
Zato kapitalismus po roce 1989 bere lidem i to poslední, co mají, co si našetřili. Kdo si nekoupil v privatizaci svůj byt, jde jednoduše pod most, pokud nemá své rodinné zázemí. Mnoho lidí tak končí v osamocení, jejich geny se nešíří dál. Náš národ stárne, je montovnou, z níž putuje několik set miliard Kč pravidelně do zahraničí. Pořád se hledí na celkovou produkci, ale přehlíží se pojem „vlastní“ produkce, jež patří k našemu češství.
Smutný osud kosí lidské charaktery. Nedovedeme se spojit proti zlu, které nás neustále okrádá. Žijeme svůj vlastní (anonymní) život. Nejspíš zůstaneme anonymními nadále – je to aktuálně pohodlnější, ale co přijde potom, se dneska neřeší!
Václav Kovalčík
|
|
|
